Kniha poskytuje stručný přehled vývoje novoročního přání od jeho počátků až do současnosti. Zaměřuje se zejména na novoročenky výtvarníků a grafiků v období tzv. normalizace, kdy došlo k jejímu největšímu rozvoji. Novoročenka se tehdy stala jednou z mála platforem tvořivosti, na které se umělci násilně vyřazení z oficiální scény mohli svobodně vyjádřit. V žánru novoročenky se pěstovala osobní identita i povědomí profesní a občanské pospolitosti.
Hlavním cílem jednotlivých kapitol je objasnění různých tvůrčích a sdělovacích možností novoročenky.
Kniha pojednává různé stránky umělectví coby postavení, v němž během 19.
století výtvarní umělci vnímali sami sebe v souvislosti s tím i to, jak je
posuzovala společnost. Fenomén umělectví v naší knize zahrnuje sebereflexi i
sebeprezentaci výtvarných umělců; týká se tedy vlastních tvůrčích výkonů i
ideologie spjaté s výtvarným uměním. Ukazuje, nakolik emancipace umělců
souvisela s národními hnutími, a jak odpovídala vývoji evropské umělecké
scény. Čeští umělci se stávali uznanou součástí proměňující se moderní
společnosti. Představy o umělectví zobrazujeme ve škále od oficiality a
uměleckých veličin až po tvůrčí hru s fikcemi ba i mystifikacemi. Mimořádnou
přitažlivost knize poskytuje její výtvarná výbava zahrnující obrazy, kresby,
grafiky, sochy od známých umělců i množství příkladů z tvorby méně známé.
Publikace zaplňuje citelnou mezeru odborné literatury k osvojování podnětů
starého Řecka a Říma v českém novodobém umění. Oborově zahrnuje tvorbu od
sochařství po fotografii, okrajově i užité umění a architekturu. V patnácti
kapitolách pojednává souhrnně i v detailu „přímé“ inspirace antickými díly,
zejména sochařství, a odkazuje i na zprostředkování následujícími klasicismy.
Hlavní důraz však klade na způsoby ztvárnění prvků antické mytologie
charakteristické ve střídavých poměrech novodobé umělecké scény. Publikace
přináší nový přístup k tématu: všímá si mimo jiné toho, čím byly kdy výtvarné
odezvy na antiku v českém prostředí příznačné nebo i relativně ojedinělé. Je
vybavena bohatou obrazovou přílohou.
Antonín Chittussi (1847–1891) patří k nejvýznamnějším novodobým českým umělcům. V letech 1879–1884 pobýval převážně ve Francii, kde se zařadil mezi následovníky tzv. Barbizonské školy, později působil v Čechách. Během patnácti let vytvořil rozsáhlé krajinářské dílo, v němž rozvinul plenérový realismus francouzských krajinářů a v českém prostředí rozhodujícím způsobem přispěl k prosazení krajinomalby jako jednoho z vůdčích oborů výtvarného umění. Kniha zasazuje Chittussiho dílo do kontextu evropského umění té doby a důkladně zpracovává otázky spojené s tvůrčím procesem krajinářství a s vývojem malby v druhé polovině 19. století. Jádrem knihy je dosud největší soupis umělcových krajinomaleb i kreseb s vyobrazeními. Je uspořádán podle převažujících námětů a motivů, ve shodě s typickými objekty krajinářství i bytostnými sklony umělce.
Ústav pro dějiny umění FF UK byl prvním uměnovědným ústavem na české univerzitě. Jeho začátky souvisejí s budováním dějin umění jako plnohodnotného vědního oboru v českých zemích a meziválečná éra je spojena s působením takových osobností, jakými byli například Vojtěch Birnbaum či Antonín Matějček. Poválečné osudy ústavu pak ilustrují, jak na univerzity, a humanitní obory zvlášť, dopadaly vrtochy komunistického režimu.
Století Ústavu pro dějiny umění FF UK proto není pouhým soupisem okrajové historie jednoho univerzitního pracoviště. Zachycuje proměny celého oboru i dilemata, kterým čelili humanitně zaměření intelektuálové v průběhu rozporuplného 20. století. Autoři zde pečlivě dokumentují vedle „zlatých“ dvacátých a třicátých let 20. století také období krize oboru v letech padesátých a úpadku tehdejší katedry na sklonku normalizace. Pozornost věnují i dosud přehlížené etapě německého Institutu pro dějiny umění, který na pražské Německé univerzitě existoval až do roku 1945. Kniha tak má ambici být nejen zprávou o jednom oboru, ale zároveň příspěvkem k poznání moderních českých dějin a role univerzit a vzdělanců v jejich proměnách.
Devět obsáhlých syntetických kapitol doplňuje víc než padesátka biografických medailonů věnovaných důležitým pedagogům ústavu. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha a také seznam pedagogů ústavu a přehled absolventských prací, které zde byly od vzniku samostatného Československa obhájeny.
Podoby volného času v umění XIX. století. Doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, která probíhala ve výstavní síni "13" od 21. února do 10. května 2020.
Pojmy uvedené v názvu sborníku z 37. mezioborového plzeňského sympozia ke kultuře 19. století v sobě nesou bohaté a vrstevnaté symbolické a metaforické konotace. Jednotlivé příspěvky tematizují nejen fyzické či technické „světlo“, ale i osvětu a dědictví osvícenství, nejen stíny luceren a kandelábrů, ale i stíny minulosti či smrti, nejen tmu, ale i temnoty v lidské mysli nebo tmářství. Tyto významy jsou sledovány v umělecké tvorbě, v lidové kultuře, v politické rétorice, ale také v technickém vývoji (např. optické přístroje) a jeho reflexi v kultuře. Příspěvky se týkají také proměny vnímání a chápání světa, životního stylu a mentality v souvislosti s rozvojem a zdokonalováním „umělého“ světla jakožto jednoho z podstatných prvků „modernizace“ ve společenském i technickém slova smyslu. Volně tak navazují na některá obdobně „abstraktně“ formulovaná témata minulých sympozií (Sen a ideál, Sacrum et profanum).
Katalog ke stejnojmenné výstavě připravené k programu 34. ročníku plzeňského mezioborového sympozia k problematice 19. století probíhajícího v rámci festivalu Smetanovské dny.
Výstava se zabývá proměnami dobového postavení společenských vrstev či skupin a jejich reflexe ve výtvarném umění. Sleduje nejen image lidí patřících k různým skupinám vystaveným sociálnímu vyloučení v dnešním slova smyslu, nýbrž také image tříd námezdně pracujících jako většinové vrstvy novodobé společnosti. Zdůrazňuje přitom optiku a sebepochopení výtvarných umělců, z nichž mnozí se identifikovali s pozicí lidí na okraji velké společnosti.
Součástí „našeho“ společného rakouského státu byl také nemalý kus Itálie. Ani poté, kdy se valná část jižních provincií připojila ke sjednocenému Italskému království, četné vztahy a vazby nezanikly. Spojení ve společném státě nemohlo pochopitelně nepoznamenat také české země. Vedle tradičních kontaktů zprostředkovaných umělci, řemeslníky či obchodníky, zanechalo své stopy v severní Itálii i nemálo Čechů ve státních službách a v armádě. S velkou pozorností byl v Čechách sledován i boj za italské sjednocení – risorgimento. Ještě větší roli v kultuře střední Evropy sehrála duchovní či ideální „naše Itálie“. Obyvatelé českých zemí 19. století tu navazovali na staletími formované představy, ideály či stereotypy o přitažlivé mediteránní kultuře, stále obnovované četnými studijními i soukromými cestami umělců, vědců, učitelů i stále sílícího proudu novodobých turistů. Samostatnou kapitolu pak představuje přítomnost stále aktualizovaného repertoáru italské opery a role italské hudby ve středoevropské kultuře. Ideální „naše Itálie“ byla tedy přítomna v hlavách české společnosti 19. století vlastně neustále a někdy i nevědomky. A právě to přibližuje v téměř čtyřech desítkách příspěvků tento sborník.
Kniha poprvé systematicky zkoumá sochařskou a malířskou výzdobu reprezentačních staveb v Praze, ukazující, že socha a malba byly tradičně důležitými partnery architektury. Bohatství výzdoby rostlo s rozvojem vrcholného a pozdního historismu a secese. Bez figurální výzdoby se neobešla ani pozdější architektura, která znázorňovala společenské postavení a ideje jejích budovatelů.
Zaměřuje se na veřejné stavby, přičemž koncipování architektury ovlivnili objednavatelé, architekti, dekoratéři a regulace magistrátu. Bohatství umělecky dekorovaných staveb podpořilo i historicky samostatné město Praha a rozvoj jejích předměstí.
První část knihy sleduje, jak sochařská a malířská výzdoba napomáhá sdělovat poselství staveb. Druhá část se zaměřuje na pražská sídla finančních ústavů, která obohatila ikonografii figurální výzdoby a přispěla k rozvoji architektury. Třetí část shrnuje poznatky o strategii figurální výzdoby, včetně typických míst jejího uplatnění a bohatství motivů.
Závěrečná část se věnuje autorům uměleckých dekorací, přehledu vůdčích sochařů a malířů a zdůrazňuje roli architektů v konceptu figurální výzdoby.
Německo-české a česko-německé kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti v různých formách umění. Sborník Česko-německé a slovensko-německé komisi historiků.
Druhý sjezd českých historiků umění uspořádala Uměleckohistorická společnost v českých zemích v osvědčené spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze ve dnech 21. - 22. září 2006.
Jednotlivé části sjezdu připravili: Milena Bartlová a Zuzana Štefková(I.), Karel Ksandr a Roman Prahl (II.), Michaela Ottová a Petr Wittlich (III.), a Marie Klimešová a Lubomír Slavíček (IV.).O tom, že program nevyšel zcela naprázdno, svědčí fakt, že do něj ani nebylo možné zařadit všechny nabídnuté příspěvky.
Ke zvýšení sdělnosti je připojeno i anglické resumé.
Témata jednotlivých příspěvků:
I. Dějiny umění mimo kánon
II. Umění, památka a trh
III. Tradice a současnost sochařství
IV. Ve stínu ideologií: Dějiny umění a výtvarná kritika 1918 - 1970
V období klasicismu tvořily náhrobní plastiky podstatnou část sochařského umění. Autoři proto mohli (v české odborné literatuře poprvé) učinit skulpturální náhrobky východiskem poznání předních umělců této doby u nás. Kniha obsahuje kapitoly o významných i méně známých umělcích, přináší řadu informací o objednavatelích jejich děl, o pomnících, hrobkách, náhrobních nápisech a hřbitovech a v dosud největším rozsahu tyto památky dokumentuje. Téměř čtyři sta fotografií s popisy přináší ucelený pohled na umění náhrobku v Čeckých zemích v letech 1780 - 1830 a poukazuje na význam této oblasti kulturního odkazu, který je stále více ohrožován lhostejností, nekulturností a vandalismem. Odborná uměleckohistorická literatura na téma českého umění náhrobku je dosud žalostně chudá. Ale tato situace se podstatně neliší od situace v řadě dalších evropských zemí, kde při náhrobku, zejména z posledních dvou století, převládají zájmy kulturněhistorické a jmenovitě vlastivědné nad uměleckohistorickými. Zájmy o hroby a náhrobky se u nás však snad až příliš často točí kolem zesnulých veličin. Tento dojem, spolu s důkazy o rychle postupující devastaci náhrobků z doby před dvěma sty lety, přivedl autora k práci na soustavné dokumentaci umění náhrobku v českých zemí oné doby.
Posedlost kresbou Romana Prahla aneb Počátky Akademie umění v Praze, 1800–1835 je knižní projekt jako vyvrcholení studie historie klasické kresby. Publikace obsahuje velké množství vyobrazení na kvalitním papíře v ojedinělé stříbrné měkké vazbě.
Koncepce a texty: Roman Prahl
Spolupráce a texty: Vladan Antonovič, Václav Hájek, Ondřej Chrobák, Luděk Jirásek, Lenka Kovaříková, Patrik Šimon
Překlad: Daniel Steinmetz
Grafická úprava: Kryštof Doležal
Sborník sympozia pořádaného Národní galerií v Praze a Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV v rámci Smetanových dnů v Plzni ve dnech 22.-24. března 1990.
Není v 19. století druhého malíře, jehož dílo by vzbudilo tak značný a tak různorodý ohlas jako dílo Edouarda Maneta (1832-1883). Manetovy obrazy v době svého vzniku rozbouřily hladinu obecného vkusu, šokovaly návštěvníky Salónů, ale uhranuly mladou generaci tvůrců, odklánějících se od tradičních témat a postupů k inspirační šíři moderního rozporuplného života. Proto Manetova tvorba i život přitahovaly zájem četných historiků umění i romanopisců. Autor neopomenul žádný z charakteristických rysů ani významových kontextů tvorby tohoto bytostného Pařížana. Konfrontuje Maneta s jeho učitelem Couturem i s Baudelairovou koncepcí moderního umění, s tendencemi impresionistů i s oficiálním uměním Salónů a v dovětku komentuje odezvu Manetových obrazů v dílech malířů 20. století. Prahlova studie poskytuje čtenáři ucelenou představu o umělci, jenž se stal jedním ze zakladatelů moderní evropské malby a který je dosud jednou z nejdiskutovanějších uměleckých osobností.... celý text
