Miloslava Neumannová Libros

Toto rozsáhlé encyklopedické dílo čtenáře postupně seznámí s poklady světového umění. Opírá se o proslulé dějiny Josého Pijoana, které vyšly před téměř 70 lety. Čtenáři, milovníci umění, ocení bohatství obrazové dokumentace, na níž je dílo založeno. Vynikající barevné reprodukce představují jednotlivé kultury, epochy, umělecké proudy a osobnosti. Desetidílné Dějiny umění jsou určeny širokému okruhu zájemců o výtvarnou kulturu a kulturní historii. Druhý svazek je věnován antice. Samostatně může sloužit jako vynikající přehledná příručka dějin umění Řecka a Říma. Začíná líčením obdivuhodné kultury mínójské a mykénské, věnuje se archaickému umění Řecka, rozkvětu Athén a k helénismu Velkého Řecka. Zabývá se výtvarným umem Etrusků i vývojem římského umění až do jeho podního období.

V poslední dekádě 19. věku až po dvacátá léta 20. století, které sleduje tento díl Dějin umění, docházelo v souvislosti s rozvojem průmyslové civilizace k revolučním proměnám v architektuře i ke složitému vývoji výtvarného umění. Zaznamenáváme četné zvraty ve výtvarném myšlení a senzibilitě, objevy v oblasti formy i nekonvenční reakce na společenskohistorické skutečnosti. Nejprvé scénu ovládli umělci prosazující principy symbolismu, kolem r. 1900 prožívá vzmach secese, ale už s novým stoletím se otevírá vlastní historie moderního umění. V rychlém sledu se střídají tendence a indiviuální hledání: fauvismus v čele s Matissem, kubismus zejména Picassův a Braqueův, ruská avantgarda, holandská skupina De Stij, italští futuriské, dadaismus, německý expresionismus... Naznačený rámec v knize překračuje studie o naivním umění a kapitola z dějin tzv. pařížské školy.

Kniha o světě jako labyrintu a pravidelných návratech slohových period s manýrismy jako předposledními či posledními fázemi. Ahistorické pojetí manýrismu vychází z teze Hockeho učitele E. R. Curtia - zformulované v knize Evropská literatura a latinský středověk (česky Triáda 1998) - o nadčasové polaritě manýrismu a klasicismu. Hocke není historikem umění ani literárním vědcem, ale těžko definovatelným badatelským interesantem o ještě obtížněji definovatelné obory v čele s esoterikou. Hocke vyhranil a přehnal význam manýrismu, ale zasloužil se o jeho obecnější uznání.

Sedmým dílem dospívá Pijoanova encyklopedie k 17. století, pro něž je charakteristický barokní umělecký sloh. Rozvíjel se v souvislosti s protireformací a na podkladě principů protikladných estetice renesance. Vznikala dynamická díla, namísto racionální uměřenosti nastoupil patos. V Itálii, zemi zrodu baroka, se však objevil i bezprostřednější vztah ke skutečnosti více „realistickým“ viděním každodenního života, jak dokazují četné podobizny, krajiny, všední výjevy i zátiší. Podobně se vyvíjelo umění měšťanského Holandska, jinak kvetlo barokní umění ve Francii a dalších evropských zemích. Pasáž věnovaná Čechám je v tomto vydání podstatně rozšířena, jak to odpovídá významu českého baroka. V obrazové části se setkáte s 299 barevnými reprodukcemi řady proslulých děl, mezi jejichž autory jsou zastoupena jména jako Caravaggio, Velázquez, van Dyck, Rubens, Vermeer či Rembrandt.

Monografie s ukázkami a soupisem malířského díla.

Výpravná publikace shrnuje van Goghovy kresby jak z jeho prvního, tzv. holandského období, tak i z období vrcholného, které vznikalo ve Francii.