Děti prérie

Más información sobre el libro

V jaro 1997 se s kamarádem touláme po prériích amerického středozápadu, bez vody a vybavení. Večer nás děsí oranžové blikání světlušek, které neznáme z Evropy, a nacházíme kosti zvěře. Překonáváme rokle a koryta potoků, cítíme se jako dobrodruzi, i když k civilizaci je to jen den pochodu. Nejvíc nás překvapuje, že Karel May prý nikdy v Americe nebyl, přesto krajina přesně odpovídá jeho popisům. Je to jako vrátit se domů. V létě 2005 ležíme s dětmi v týpí na jihočeské mýtině. Ostatní odjeli, a tak vyprávím příběh o prérijních indiánech, i když o nich moc nevím. Po letech v týpí se cítím, jako bych se vrátil domů. V ten večer se rodí malá indiánka s jménem Bojuje s kunou. O tři roky později navrhuje má žena, abych napsal příběhy, když rodina odjíždí tábořit beze mě. První náčrty jsou výsledkem usilovné práce, ale píše se mi těžko. Uvažuji, jak moc by měly příběhy reflektovat realitu indiánského života, ale rychle to zavrhuji. Vím, že ty příběhy jsou o nás. Později se dostávám k „indiánské“ literatuře, která mě uvádí do světa, který jsem už znal. Příběhy, které nyní dokončuji, se téměř nemění. Modrá obloha, praskající oheň a rozlehlé pláně mluví ke všem. Vrátil jsem se domů.