Po stopách adamitů

Adamité byli jednou z nejzajímavějších a nejzáhadnějších heretických skupin v historii českých kacířských hnutí. Existovali vůbec? Nejsou zprávy o jejich „orgiích“ jen pomluvou, která měla ospravedlnit jejich likvidaci? Moderní historiografie se těmito otázkami zabývá již desítky let. Autoři stalinského období popírali jejich rituální nahotu jako propagandu, zatímco autoři z opačného spektra tento aspekt využívají k argumentaci o nebezpečí sociálních experimentů a rozvratu tradičních hodnot. Práce posledních dvaceti třiceti let, zejména Petra Čorneje a Františka Šmahela, přinášejí objektivnější pohled, avšak závěry jednotlivých autorů, opírající se o stejné prameny, zůstávají mnohdy v rozporu. Možná je třeba opustit akademickou půdu a vypravit se do míst, kde několik desítek lidí usilovalo o vytvoření svého „Ráje“ na zemi. Adamité sdíleli společné jídlo a navzájem usilovali o prohloubení jednoty své komunity. Dosáhli stavu, který lze nazvat morální svobodou, bez vnějších morálních norem. Jejich touhy byly nejdůležitější a jediným hříchem bylo vzdát se vlastního pojetí svobody. Odstranili ideovou veteš, kterou je držela světská i církevní moc. Nevěřili v očistec a chápali nebe i peklo jako stav duše. Jejich nebe bylo zde, na březích Nežárky.