Más información sobre el libro
Spočívá smysl dějepisných knih výhradně ve zprostředkování vědění o minulosti? Mohou historici z předchozích století zaujmout dnešní čtenáře, i když poznatky obsažené v jejich pracích již zastaraly? Proč se historie považuje za disciplínu pohybující se na rozhraní vědy a umění? Podobné otázky stály u počátků této knihy. Podnítily jejího autora k tomu, aby analyzoval přední díla českého dějepisectví 19. a první poloviny 20. století. Soustřeďuje se však více na jejich formu než na obsah — v tom je jeho kniha v českém prostředí ojedinělá. Snaží se objevit a utřídit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jejich analýze. Pozoruje, jak historici využívali obrazná pojmenování a rétorické figury, charakterizuje jejich styl, definuje kompoziční řády a postupy, stanovuje hlavní kategorie vyprávění a rozpoznává některé strategie výstavby textu. To mu umožňuje představit české historiky — Františka Palackého, Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Otakara Odložilíka a další — nejen jako vynikající vědce, ale také jako jedinečné slovesné umělce.
Compra de libros
Poetika českého dějepisectví, Milan Řepa
- Idioma
- Publicado en
- 2006
- product-detail.submit-box.info.binding
- (Tapa dura),
- Estado del libro
- Dañado
- Precio
- 10,51 €
Métodos de pago
Nos falta tu reseña aquí
- Idioma
- Checo
- Autores
- Milan Řepa
- Editorial
- Host
- Publicado en
- 2006
- Formato
- Tapa dura
- Páginas
- 260
- ISBN10
- 8072941895
- ISBN13
- 9788072941896
- Serie
- Etiquetas
- No ficción, Tema histórico, Historia, Historiografía, Siglo XIX-XX, Historiadores, Historiadores checos
- Calificación
- 3,65 de 5
- Descripción
- Spočívá smysl dějepisných knih výhradně ve zprostředkování vědění o minulosti? Mohou historici z předchozích století zaujmout dnešní čtenáře, i když poznatky obsažené v jejich pracích již zastaraly? Proč se historie považuje za disciplínu pohybující se na rozhraní vědy a umění? Podobné otázky stály u počátků této knihy. Podnítily jejího autora k tomu, aby analyzoval přední díla českého dějepisectví 19. a první poloviny 20. století. Soustřeďuje se však více na jejich formu než na obsah — v tom je jeho kniha v českém prostředí ojedinělá. Snaží se objevit a utřídit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jejich analýze. Pozoruje, jak historici využívali obrazná pojmenování a rétorické figury, charakterizuje jejich styl, definuje kompoziční řády a postupy, stanovuje hlavní kategorie vyprávění a rozpoznává některé strategie výstavby textu. To mu umožňuje představit české historiky — Františka Palackého, Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Otakara Odložilíka a další — nejen jako vynikající vědce, ale také jako jedinečné slovesné umělce.