Marina Ivanovna Cvetajeva Orden de los libros (cronológico)

Marina Cvetajevová (1892—1941), významná ruská básnířka, žila v letech 1922-1925 v Čechách (Praha, Jíloviště, Mokropsy), poté v Paříži a v roce 1939 se vrátila do Sovětského svazu. Období 1922-1925 je však v její poezii možné označit za vrcholné. S tím souvisí tradiční zájem české kulturní veřejnosti o její tvorbu, což dokazuje vydání podstatné části její poetické i prozaické tvorby v češtině. Vydání překladu mnohaleté korespondence mezi básnířkou a její přítelkyní Annou Teskovou (mimo jiné překládala básně Mariny Cvetajevové do češtiny) má proto stěžejní význam pro zájemce o hlubší poznání díla této osobnosti světové literatury.

The collection showcases Marina Tsvetaeva's previously unpublished poems from 1912 to 1920, capturing her personal and artistic struggles during a tumultuous period in Russia. The verses reflect her relationships, particularly with poet Sonya Parnók and economist Nikodim Plutser-Sarnya, while also exploring themes of identity, loss, and cultural heritage through tributes and evocative imagery. Notably, it includes a unique cycle featuring Don Juan and Carmen, presenting some of Tsvetaeva's most significant and poignant works, now available in English for the first time.

Three of the legendary Russian dissident writer's greatest poems, two autobiographical and one based on a Russian folktale, now in a new, invigorating English translation. Three by Tsvetaeva collects three dazzling and devastating reckonings with love and the end of love by a poet celebrated for the unequaled verbal inventiveness and emotional intensity of her work. “Backstreets,” translated into English for the first time, is a retelling of a Russian fairy tale that offers a witches’ brew of temptation, bodily transformation, marriage, and murder. “Poem of the Mountain” and “Poem of the End,” perhaps the most celebrated of Marina Tsvetaeva’s poetic sequences, explore the shifting dynamics of a love affair. The voices of the lovers, the voice of the narrator, and the voice of poetry combine and recombine, circle each other and split, engaging the reader in a constantly shifting spectrum of emotion, from unbridled passion to rawest grief, and discovering at last a strange triumph in loss. Andrew Davis’s translations of Tsvetaeva bring out the wild brilliance of an incomparable artist. This English-only edition does not include the poems in their original language.

Set against the backdrop of Russia's tumultuous transition during 1917-1918, this collection captures the poignant lyricism of Tsvetaeva's poetry. Each poem serves as a gateway into her rich imagination, reflecting her deep existential inquiries amid chaos. The works grapple with complex ethical and human dilemmas, mirroring the era's upheaval. Tsvetaeva's declaration that "It befits heroes to be frozen" invites contemplation of her personal heroism during a time of profound uncertainty and impending challenges.

Tsvetaeva always regarded the narrative poem as her true challenge, and she created powerful and intensely original works in this genre. They can be seen as markers of various stages in her poetic development...

Set between 1913 and 1915, the poems reflect Marina Tsvetaeva's vibrant life marked by newfound freedom, marriage, and motherhood. Through candid and honest verses, she explores her deep affection for a slightly older woman poet. The collection balances a troubling sense of self-denigration with sharp humor and a playful spirit, all while showcasing Tsvetaeva's exceptional formal craftsmanship.

Marina Cvetajevová (1892-1941) byla jednu z nejvýznamnějších básnířek 20. století. Pocházela ze vzdělaného prostředí a v dětství s rodiči cestovala po Evropě. V roce 1912 se vdala za vojáka a novináře Sergeje Efrona, který se postavil na stranu bělogvardějců. Rodina později žila v Československu, které Cvetajevové přirostlo k srdci, a posléze v Paříži, odkud musel manžel uprchnout, protože by vyšetřován za účast na politických vraždách ve službách ruské NKVD. Po beztrestném návratu do Ruska v roce 1937 byli Efron s dcerou zatčeni a souzeni ve vykonstruovaném procesu. Cvetajevová je následovala v 1939 a po vypuknutí války byla se synem evakuována do Tatarské ASSR, kde zoufalá Cvetajevová, jen pět neděl po popravě manžela, spáchala sebevraždu. Mezi její nejvýznamnější básnické sbírky patří Kouzelná lucerna (1912), Versty (1922), Poéma konce (1924) a Poéma hory (1924) a Verše Čechám (1939) odsuzující okupaci Německem. Tento výběr básní vychází z vydání s názvem Pražské vigilie v překladu Hany Vrbové.

První české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, napsaného v roce 1925 ve Všenorech a dokončeného v Paříži, je paradoxně dosud nepřeložené. Text je jazykově složitý a politicky nabitý, což ztěžuje jeho překlad. Cvetajevová, známá svou vášnivou lyrikou, v této básni projevila specifickou vnitřní sílu, i když je psaná na motivy staré německé pohádky. Dílo se vyznačuje „lyrickou satirou“, která je hořce ironická a obsahuje politický podtext. Cvetajevová využívá legendu k filosofickému rozjímání o věčném soužení dobra a zla v lidské duši a posměchu pokrytecké měšťanské morálce. I když se tematika vztahuje k německé kultuře, popisované reálie mytického města Hammeln mají český nádech, evokující každodenní život. Politická tematika se soustředí na likvidaci krys, které symbolizují bující bolševismus. Jazyková náročnost této pasáže je experimentální a připomíná Chlebnikovův styl. Satira hádky Krysaře s konšely kritizuje vztah umění k poklidnému měšťanskému životu. Závěrečná kapitola, v níž Krysař odvádí děti do vody, je nejdojemnější a výrazně se odlišuje od ostatních částí. Cvetajevová se v textu vyznává ze svého vztahu k české zemi, ačkoliv obsahuje pouze jednu konkrétní narážku na české reálie. Celý text je prodchnut „českým duchem“.

Publikace přináší paralelní rusko-české vydání veršů Mariny Cvetajevové (1892–1941), básnířky s pohnutým osudem. Verše napsané v Paříži v letech 1938–1939 čerpají z životních osudů autorky a vzpomínek na Československo, v němž Cvetajevová žila v letech 1922–1925. Úvodní slovo napsal prof. Vladimír Svatoň. Knížka nevelkého rozsahu je určena široké kulturní veřejnosti. Dvojjazyčné vydání umožní srovnat podobu originálních veršů s kvalitou českého překladu. Jde o vůbec první kompletní vydání tohoto básnického cyklu v češtině.

Jedna z nejlepších ruských básnířek počátku 20. století se narodila do prominentní moskevské rodiny. Její básnická prezentace nezávislé ženské subjektivity nemá od té doby nejen v ruském kontextu obdoby. Cvetajevová začínala jako symbolistická autorka, na počátku dvacátých let 20. století vynikala v expresionistické lyrické skladbě, v níž uplatňovala formu zpovědi. Výbor z intimní lyriky s názvem Který vítr mám proklínat se vyznačuje maximálně exaltovanou a až trýznivou citovostí.

Tato kniha je již čtvrtým svazkem (první dva vydala Votobia) volné edice českých překladů esejistických próz Mariny Cvetajevové. Otevírá jej trojice subjektivně reflexivních textů deníkového charakteru - deníkové záznamy z let 1917 a 1918 O lásce, úvaha O vděčnosti a kapitola drobných meditací Úryvky z knihy Pozemská znamení. Jádro svazku tvoří tři vyznavačsky obdivné autorské portréty významných představitelů tzv. stříbrného věku ruské poezie - Maxmiliana Vološina a ve své době nejpopulárnějšího básníka první vlny ruského symbolismu Konstantina Dmitrijeviče Balmonta. Třetí portrét patří přední výtvarnici téhož období Natalii Sergejevně Gončarovové. Knihu uzavírá v 30. letech napsaná apoteóza Puškinova umění - stať, v níž se slovesně umělecký výtvor na historické téma porovnává s konkrétní historickou realitou, která se v něm zachycuje. Všech sedm esejů zde v plném znění vychází v češtině poprvé.

Autobiografické vzpomínky a eseje týkající se převážně ruské literatury na počátku 20. let 20. století. Autorka, světově proslulá básnířka, zmiňuje některá zásadní setkání ve svém životě ještě před emigrací. Kniha obsahuje větší počet portrétů dobových ruských básníků než kterýkoli autorčin dřívější výbor. Defilé zahajuje symbolista Valerij Brjusov, pokračuje jeho antipod Konstantin Balmont, následuje Michal Kuzmin, blízký akméismu - vřele vzpomenut je zde Nikolaj Gumiljov, poté následují portréty buď v podobě životopisných záznamů, nebo v podobě literárně-historické.

Výbor z celoživotního básnického díla známé ruské autorky s pohnutým, tragicky uzavřeným osudem, která čtyři roky ze svého takřka dvacetiletého exilu, k němuž ji dohnala Velká říjnová socialistická revoluce, strávila u nás v Čechách. Praha poznamenala některé její básně, především dvě do výboru zahrnuté poemy.

Život ruské básnířky, překladatelky a esejistky Mariny Cvětajevové nebyl jednoduchý. Po emigraci v roce 1919 žila až do počátku druhé světové války ve Francii, pouze v letech 1922–1925 pobývala v Čechách. Dva roky po návratu do své vlasti spáchala sebevraždu. Vedle milostné poezie, z které drobný soubor, vybraný a přeložený českou básnířkou Janou Štroblovou, nabízíme našim čtenářům, je známá jako autorka psychologických skladeb, poezie vzdoru a samoty. Vyjadřovala se i k historickým událostem, např. německou okupaci ČSR odmítla v cyklu Verše Čechám.

Antologie představuje ukázky z tvorby dvanácti ruských básníků, které byly vybrány z pozůstalosti českého básníka a překladatele Ladislava Fikara.

Jako výsostný lyrik si Marina Cvetajevová počínala nejen ve verších, ale i ve většině esejů. Také zde dávala přednost pocitům a dojmům, více než fakta ji zajímal jejich odraz v lidském nitru, eventuálně v umění. Přitom si ani v nejmenším nelibovala v neurčité náladovosti, naopak usilovala o co nejpřesnější výraz, estetika jí nezastiňovala etiku. Přilnula-li k někomu nebo k něčemu, pak z celé duše, vroucně a věrně, bez ohledu na to, zda předmět své lásky měla na dosah či kdesi v nedostižné dáli. Nenaplněnost, nedostupnost, předem daná marnost ji dokonce obzvlášť přitahovaly - ostatně sama málem s pýchou přiznávala, že na vztahu mezi Taťánou a Oněginem ji nejvíce zaujala "lavička, na které neseděli". Velice výmluvně o tom svědčí i trojice esejů tohoto svazku.

Kniha je dosud nejrozsáhlejší českou antologií z celoživotního díla velké ruské básnířky. I dnes tyto verše okouzlují nejen svou formální dokonalostí a cizelérskou vytříbeností, ale dokážou upoutat svou otevřenou zpovědí, ve které je zachycena duše zraňované a zklamané ženy. Editor a autor doslovu: Zdeněk Mathauser.

An admired contemporary of Rilke, Akhmatova, and Mandelstam, Russian poet Marina Tsvetayeva bore witness to the turmoil and devastation of the Revolution, and chronicled her difficult life in exile, sustained by the inspiration and power of her modern verse. The poems in this selection are drawn from eleven volumes published over thirty years.

Výber z diela ruskej poetky - Poéma hory, Poéma konca, Poéma zadných schodov. Doslov s názvom Pani i slúžka poézie napísal Ján Majerník. Prvé vydanie.

Марина Цветаева. Избранное /Сост., коммент. Л. А. Беловой. - М., Просвещение, 1989. - 367 с. с иллюстр. ISBN 5090019320 В состав книги входят избранные стихи М. Цветаевой, "Поэма Горы", трагедия "Ариадна", и один из очерков об А. С. Пушкине -- "Мой Пушкин".

Марина Цветаева однажды сравнила себя с деревом, в которое попадают все молнии. Многолетняя разлука с Россией, бедность и тяжкий «стопудовый быт». Одиночество – что в эмиграции, что «дома», куда по трагическому стечению обстоятельств ей выпало вернуться в эпоху «большого террора» и пережить арест мужа и дочери, которых она больше никогда не увидела. Но несмотря на все пережитое, стихи Цветаевой, по словам одного критика, «излучают любовь и любовью пронизаны… рвутся к миру и как бы пытаются заключить весь мир в объятья «. Так осуществилась ее мечта – стать деревом, шумящим вам навстречу.

Slovenský výber z lyriky Mariny Cvetajevovej zostavil, preložil, kalendárium a doslov napísal Ján Zambor.

Korespondence dvou osobností – jednoho z největších básníků 20. století a jedné z nejpodnětnějších žen kulturního dění té doby. Korespondence se v životě těchto osobností rozprostírá přes téměř tři desetiletí a v této knize je možno je sledovat.

Lyrickoepická skladba Poéma konce je situovaná do Prahy, kde autorka žila v letech 1922-25, městská scenérie se však v díle objevuje pouze náznakově; ve 14. kapitole se obrazy ulic, kaváren, mostu, řek a periferie prolínají s úvahami lyrické hrdinky. Toto přebásnění provedli na pódiu Lyry Pragensis poprvé Milena Dvorská, Helena Glancová a Marie Tomášová. Klavirní skladby Fryderyka Chopina a Alexandra Skrjabina hrál František Maxián. Režijně nastudovali Helena Glancová a Otomar Krejča ml.

Výbor z veršů ruské básnířky složitého vývoje, žijící v době meziválečné v exilu - tři roky v Praze a čtrnáct let ve Francii, básnířky podle vlastních slov bez skupiny a bez generace, básnířky svérázných rýmů a asonancí, básnířky, která "s neženskou bezostyšností vyjadřovala svou ženskost". Výbor je doplněn autorčiným vlastním životopisem, úvodním slovem pořadatelky výboru, básněmi věnovanými autorce (např. Rilke, Pasternak, Achmatovová) a životopisnými studiemi o autorce (Erenburg, Efronová). Knihu vedle fotografického materiálu doprovází mikrodeska (vydaná v části nákladu), na níž autorčiny verše v průvodu Čajkovského Elegie ze Serenády C dur recitují Dana Medřická a Jana Dítětová.

Výbor z veršů ruské básnířky tragického života i tragické smrti uvádějí jako motto tyto verše: Já věci svého života, všechny, jsem milovala / a promilovala loučením, nikoli setkáním, / roztržkou, nikoli spojením, ne na život,/ ale na smrt. Básnířka, jejímž kolbištěm, kde se bojujeo všechno, je láska, vyznává lásku na svobodě, pod širým nebem, volnou a tajnou, nezachycenou v průkazech, přičemž láska rodinná se jí jeví jako přehlušená, pokažená životem. Dává však současně přednost plnosti přání před jeho neuspokojujícím splněním a plnosti utrpení před prázdnotou štěstí. Nakonec trpí pocitem osamělosti a zpřetrhaností vztahů k lidem.