Soubor básní surrealistického básníka z období více než třiceti let poprvé přináší v knižní podobě jeho legendární Koleje z let šedesátých, ale i básně z let osmdesátých. Vychází s obsáhlým doslovem Petra Krále. Výbor zahrnuje pět samostatných básnických celků knižně v úplnosti nepublikovaných a dva bloky drobnějších básní (1958–1960, 1962–1983).
Jako druhý díl čtyřsvazkových Spisů významného surrealistického básníka, esejisty, překladatele a klinického psychologa Zbyňka Havlíčka (1922-1969) vychází po svazku Dopisy Evě soubor jeho esejů, přednášek a teoretických prací. Dlouho očekávanou knihu s pohnutou ediční historií uspořádal Stanislav Dvorský, který ji též opatřil rozsáhlým edičním komentářem a doslovem. Havlíček ve svých statích reflektuje vlastní básnickou tvorbu, obšírně se zabývá sny a v řadu studií se věnuje surrealismu. K nejpodnětnějším textům patří studie, v nichž se uplatňuje jeho odborné zaměření, například stať o psychopatologii v díle Franze Kafky či studie o románu Neviditelný jeho otce, prozaika Jaroslava Havlíčka. Kniha je opatřena jmenným rejstříkem a doplněna rozsáhlým oddílem dokumentů.
Soubor jedenácti společných kreseb Miloše Síkory a Pavla Turnovského doplněný deseti básnickými texty Stanislava Dvorského vznikl v letech 1974–75 z iniciativy autorů výtvarné části společného díla. První ucelené knižní vydání naplňuje záměr, který dal celému experimentu název: pojmem amalgamy, zvoleným nikoli bez pomyšlení na souvislost s alchymií, chtěli autoři vyjádřit nedělitelnost celku, nemožnost rozkladu „amalgamu“ na jednotlivé elementy, aniž by to způsobilo zánik jeho specifických vlastností a kvalit.
Kniha vychází z definice poezie jako „otázky existence zodpovídané v záchvatu pocitu existence“ (Mikuláš Medek) a zkoumá její noetickou dimenzi pohledem inspirovaným freudovskou psychoanalýzou. Pokouší se tak naplnit myšlenku básníka a psychoanalytika Zbyňka Havlíčka, že je třeba odhalit „specifickou strukturu básnického nevědomí, strukturu poetické psychiky“. Vztah nevědomí a poezie je zde promýšlen polemicky a kriticky vůči rozšířenému, ale mylnému přesvědčení o úzké souvztažnosti mezi Freudovým pojetím hlubinných duševních struktur a surrealistickou teorií tzv. psychického automatismu. Esej navazuje na tři myšlenkové zdroje: na studii francouzského psychoanalytika Jeana Guillaumina, zabývající se podílem nevědomí na tvořivém zacházení s řečí, na práce Melanie Kleinové o preverbální psychice raných stadií ontogeneze a na teorii Julie Kristevy o sémiotickém a symbolickém rejstříku vnitřního života a jimi dané dvojí kvalitě řečové zkušenosti – preverbální (gestické, intonační, rytmické) a jazykové. Krajnost inspirace je zde zkoumána jako transgresivní konfrontace těchto dvou zkušeností, jako specifický emoční proces, při němž dochází k přepodstatnění prožitku existence spjatého s nemožností sebevyjádření, tj. nejisté a excitující situace Já před jsoucnem, v jinou nejistotu či jiné vzrušení, ve vzrušující a pronikavé enigma jiné ontické struktury – objevného básnického pojmenování.
Sbírka Dobyvatelé a pařezy shrnuje poesii z let 1967 až 1972. Mohla by podle jedné z básní zde zahrnutých nést i podtitul Na rozhraní prázdnot, převzatý - na jeho počest - od fotografa Jiřího Severa: jde o sbírku z období kolem jednoho autorova životního rozhraní, charakterizovaného mimojiné rozchodem se stoupenci surrealismu. Jako celek knížka naznačuje, že do směsi skeptické obraznosti, lyrismu a podvratné ironie, příznačné pro autorův básnický způsob, nevnesl tento zlom žádné předtím a potom.
Kniha Pozastavené stmívání přináší dva poslední básnické počiny Stanislava Dvorského (1940-2020). Autorem dlouho připravovanou skladbu Někde někdy něco a posmrtně zveřejněnou báseň Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi. Obě básně patří k tomu nejlepšímu, co v české poezii vzniklo v uplynulých deseti letech. Dvorského poezie vyrůstá z postsurrealismu, ale pracuje s principem vnitřního monologu, jak jej známe od Věry Linhartové nebo Samuela Becketta. Pro Dvorského básnické texty je charakteristický chirurgicky přesný a magicky sugestivní jazyk, který navozuje přitažlivé i znepokojující napětí. V obou básních je díky jejich naléhavosti přítomen silný existenciální tón. Stanislav Dvorský si vybavuje dětství a důležité okamžiky svého života, zároveň však text od vzpomínek neustále odbíhá do „nových prostorů a rámců“. Soukromé obrazy jsou přetvořeny do nového mýtu a jsou kontaminovány absurdními výjevy či potutelnými výzvami. Dvorského básně se postupně stávají komplexními a znepokojivými zprávami o lidském životě a o smrti, do které všechno ústí.
První vydání prózy významného českého básníka a esejisty, napsané v šedesátých letech, je mimořádně cenným a originálním českým příspěvkem evropské modernistické próze. Přes dílčí rysy, spojující Hru na ohradu s texty Beckettovými či Nápravníkovými a odkazující k poválečnému českému surrealismu (Hynek, Effenberger), jde o dílo zcela osobité, živé, umožňující nekonečné množství různých čtení a interpretací. Knihu obsáhlým doslovem doprovodil Jaromír F. Typlt. 1. vydání.
První syntetizující práce o alternativní kultuře v českých zemích v letech 1945–1989, vedená prof. Josefem Alanem, zkoumá fenomén neoficiální kultury. Dílo vzniklo kombinací odborných studií a zaměřuje se na sociologickou a kulturně-historickou interpretaci. Autoři definují alternativní kulturu jako část kulturní scény, která byla za totality buď vytlačena na okraj společenského dění, nebo se sama vzdala integrace do kontrolovaného „hlavního proudu“. Tato kultura zahrnuje významné oblasti české literatury, výtvarného umění, fotografie, divadla a filmu, které se projevovaly v pololegálních sférách. V hudební oblasti vznikl český underground v sedmdesátých letech a hudební alternativa v osmdesátých letech, jako reakce na kulturní politiku ČSSR. Kniha obsahuje také CD s hudebním výběrem. Obsah zahrnuje témata jako sociologické aspekty alternativní kultury, hodnoty hudby, český postsurrealismus, undergroundové skupiny, hudební scény, nezávislé písemnictví, výtvarné umění, alternativní film, alternativní divadlo a samizdatovou literaturu.
Když vyšlo v roce 1996 básnické pásmo Zborcené plochy (Torst), byla to vlastně prvotina Stanislava Dvorského (*1940), autora, který se od 60. let účastnil dnes už legendárních aktivit okruhu UDS, sborníků Objekty, anebo magnetofonových nahrávek Fragmenty 1964 (kde byli mj. také V. Linhartová, B. Grögerová, L. Novák). Tvorba Dvorského se však pohybovala svobodně, mimo hranice programů. V básnické sbírce Oblast ticha, která vznikala v letech 2002-2006, je také nejmohutnější střední oddíl nazván Jazzové podupávání. Není to Václav Hrabě a jeho nostalgická blues, na Dvorského příliš romantická. Jeho poezie je práce přesných zásahů do všední skutečnosti: drastické, rozkladné, v níž není jisté, zda sním či bdím. Je to jakoby pohyb na konečné, na pokraji života, snu, básně. Přitom pohyb zadržovaný v civilním gestu, střídmém pohledu v nearanžované všednosti.. Ale právě v nezaujatosti veršovou tradicí a přitom naprosto zaujatém pohledu na život je mimořádná intenzita Dvorského poslední básnické sbírky.
