Michel Butor Libros
Michel Butor fue un novelista experimental pionero, a menudo asociado con el nouveau roman, aunque se resistió a esta etiqueta durante mucho tiempo. Sus obras se caracterizan por técnicas innovadoras, como la escritura completamente en segunda persona en su novela más célebre. Butor exploró la relación entre el lenguaje y la realidad, considerando incluso las citas literales como una forma de parodia debido a su "transcontextualización". Más allá de las novelas, se dedicó a ensayos, poesía y libros de artista, combinando a menudo rigurosas simetrías estructurales con una sensibilidad lírica, consolidándose como una figura importante en la experimentación literaria.
Auf der Reise von Paris nach Rom ändert der Erzähler, ein Geschäftsreisender, seinen Entschluß, sich von seiner Pariser Frau scheiden zu lassen und seine italienische Freundin zu heiraten, weil er sich bewußt wird, daß er durch diese zweite Heirat seine erste Ehe nur wiederholen würde. Was die Reflexion auslöst, ist das Lösgelöstsein der Reisesituation, die durch die Unverbindlichkeit der Dinge und die Fremdheit der anderen Personen gekennzeichnet ist. Der Roman ist durchweg ein innerer Monolog in der zweiten Person, der vom Besteigen des Zuges in Paris bis zur Ankunft in Rom reicht. Dieser Monolog wird stimuliert und unterbrochen durch Verschiebungen von Raum und Zeit, den Wechsel von Reflexion und Traum, den Kontrast zwischen der fremden Umwelt und der inneren Entscheidung, durch die Erkenntnis, daß die Dinge, d. h. unser Verhältnis zu ihnen, sowohl eine mythenschaffende wie eine mythenzerstörende Qualität haben. Paris – Rom oder Die Modifikation ist eines der wichtigsten Werke des nouveau roman, der, die Experimente von Proust, Joyce und Faulkner weiterentwickelnd, in einer kritischen Auseinandersetzung mit dem traditionellen Roman ein adäquates Ausdrucksmittel sucht.
V moderní literární tvorbě stále více vystupuje do popředí fakt, že kritika je neoddělitelná od tvorby samé, že představuje reflexní doplněk tvorby, že v ní dochází k autorově sebeuvědomování. Tato tendence je velmi výrazná u mladého, ale již uznávaného francouzského spisovatele. Butor ve svých esejích zaujímá teoretický postoj k tomu, co se v románech snaží řešit prakticky – ke vztahu člověka k tvorbě a tvorby k světu. Používá přitom obvyklých metoda postupů inspirace, takže ať již předmětem jeho úvah je dílo Balzacovo, Racinovo, Proustovo, Joyceovo či Poundovo, jsou eseje strhující četbou, tvorbou i zamyšlením nad ní.
Román v Butorovom ponímaní vyjadruje štruktúru nášho videnia sveta – nie je a nemôže byť opisom sveta. Úsilie interpretovať skutočnosť ide ruka v ruke s hľadaním a analýzou spôsobov tejto interpretácie, s úvahami o problémoch a ťažkostiach, ktoré ju sprevádzajú. Román teda smeruje k sebaobjasňovaniu, stáva sa akousi kritickou štúdiou o sebe samom, permanentným výskumom. Butorov román Bludisko času je príbeh o osamelosti cudzinca vo veľkom priemyselnom meste na severe Anglicka. Detektívna zápletka síce udržiava do istej miery chvíle napätia, no keďže nevyústi do nijakého rozuzlenia, slúži len na podčiarknutie zložitosti reality v čase, na zvýraznenie pocitu splývania minulosti s prítomnosťou, pocitu, že nič sa nekončí a neuzatvára.
