Rudolf Červenka Libros

Rímska ríša sa na vrchole svojho rozmachu dostávala do búrlivých pomerov, keď čelila útokom rôznych kmeňov a vnútorným rozporom. Marcus Aurelius sa stal cisárom v týchto pohnutých časoch a väčšinu svojej vlády strávil medzi vojskom v odľahlých častiach ríše, kde bojoval za jej celistvosť a usporiadanie pomerov po rozbrojoch. Jeho životné skúsenosti mu umožnili vytvoriť si ucelený pohľad na ľudské bytie a strasti s ním spojené. Aurelius, známy svojím záujmom o filozofiu a stoicizmus, preslávil sa nielen schopnosťou udržať ríšu počas problémov, ale aj svojím filozofickým dielom, ktoré napísal v posledných rokoch života na území Kvádov, dnešného Slovenska. V diele zhŕňa svoje životné skúsenosti a zamýšľa nad podstatou sveta a jeho princípmi, pričom uvádza aj myšlienky iných autorov, čo svedčí o jeho vzdelanosti. Myšlienky Marca Aurelia sú pôsobivé a odhaľujú jeho hlboké zamyslenie nad ľudskou existenciou. Publikáciu dopĺňa úvodná štúdia Miloslava Okála o jeho živote a diele.

Nach über zwanzig Jahren kehrt Ladislav Mňačko, ein Autor, dessen Name der jüngeren Generation kaum bekannt ist, in die slowakische Literatur zurück. Nach seiner Emigration im Jahr 1968 verschwand sein Werk aus dem literarischen Diskurs, doch in den fünfziger und sechziger Jahren erregte er mit seinen Büchern und journalistischen Beiträgen große Aufmerksamkeit. Zu seinen bedeutenden Werken zählen die Reportage „Kde končia prašné cesty“ und die Romane „Smrť sa volá Engelchen“ und „Ako chutí moc“, die scharf gesellschaftliche Probleme reflektierten und den Boden für die Ereignisse von 1968 bereiteten. Mňačko setzte seine literarische Tätigkeit auch im Exil fort, wobei seine Texte, wie die Essays „Agresori“ und „Siedma noc“, ebenfalls von Bedeutung sind. Die Neuauflage des Romans „Ako chutí moc“ ist besonders relevant, da sie das Lebensschicksal eines ehemaligen Revolutionärs und führenden Staatsmannes analysiert, dessen Macht ihn allmählich zersetzt. Das Werk kann auch als Kritik an den nicht-stalinistischen Machthabern der letzten zwanzig Jahre gelesen werden und deckt die gleichen Machtmechanismen sowie den demoralisierten Einfluss der Macht auf. Daher ist dieses Werk auch heute aktuell und kann zur gegenwärtigen gesellschaftlichen Erneuerung beitragen.

Biografie Karla Hofmana Československý malíř Karel Hofman vystavuje v Bologni galerii Sagittario krajiny a fantazie, které  jsou zcela naplněny vůni střední Evropy a na nich je patrný vliv expresionismu .Jde především o obrazy jež vyvěrají z lidových tradic z nichž čerpal též Marc Chagall Zde lyrismus některých velkých obrazů venkova svou vůni zdůrazňující proměny ročních období tlumočených působívě tichou  hrou  barevných skvrn tu zase tichý vkus obrazu fantazie vkus který není naivním uměním , ale má společnou malířskou  kulturu již jsou neseny jeho krajiny Tato kultura a světelnost jeho obrazů nám vysvětluje jeho pobyt v Itálii. V ní jakoby zaznívaly vzpomínky na jas římského nebe. 43 černobilých a 19 barevných reprodukčních ďila Karla Hofmana. Cizojazyčná kniha,Čeština, němčina,angličtina,ruština, francouzština

Hiroshima, de John Hersey, se publicó por primera vez en The New Yorker el 31 de agosto de 1946, un año después del lanzamiento de la bomba atómica sobre la ciudad. En un gesto excepcional, la revista incluyó este único artículo, sin ilustraciones ni añadidos, lo que marcó el inicio de lo que Lewis Gannett definió como el mejor reportaje de guerra. Un año más tarde, Alfred A. Knopf lo publicó como libro, alcanzando un éxito que ha superado los tres millones de ejemplares vendidos. En 1946, Hersey era un joven periodista que había ganado el Premio Pulitzer de ficción el año anterior con su novela Una campana para Adano, que relata la ocupación aliada de un pequeño pueblo italiano al final de la Segunda Guerra Mundial. Tras la guerra, el editor de The New Yorker, William Shawn, le encargó un reportaje sobre la bomba atómica desde la perspectiva de las víctimas. Hersey viajó a Japón en mayo de 1946 para entrevistar a seis supervivientes del bombardeo. Su estilo, que fusiona la narrativa con el periodismo, dio origen a la corriente conocida como nuevo periodismo, que dos décadas después se asociaría con autores como Truman Capote.

La ironía y el descuido, la emoción y distancia, la historia del protagonista y su trágico final parecen significar toda la experiencia histórica americana

“Le Grand Meaulnes” is the sole novel by Alain-Fournier, published in 1913 when he was just twenty-seven, shortly before his death in World War I. The story follows young Augustin Meaulnes as he arrives at a village school in Sainte-Agathe, boarding with the headmaster’s family. The narrative is presented through the eyes of François Seurel, the headmaster’s son, capturing the transition from childhood to adulthood. François reflects on his nostalgia, regrets, and memories of Augustin and the enchanting Yvonne de Galais. In this unique translation by Jennifer Hashmi, the poetic style of the original is preserved, along with Alain-Fournier’s use of ellipses that suggest more than is explicitly stated, enhancing the novel’s mysterious quality. This translation is particularly beneficial for students, as it conveys not just the text's meaning but also its emotional atmosphere. For nearly a century, this captivating novel has drawn readers into the everyday world seen through the perspectives of François, the dreamer, and Meaulnes, the adventurer, both in search of the ultimate happiness they believe awaits those who dare to seek it.

Esta novela clásica es un tratado moderno sobre el arte de gobernar. Más allá del uso erróneo de "maquiavélico", explora los límites del poder y su naturaleza.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?