Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.
Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.
V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…... celý text
Biografie Karla Hofmana Československý malíř Karel Hofman vystavuje v Bologni galerii Sagittario krajiny a fantazie, které jsou zcela naplněny vůni střední Evropy a na nich je patrný vliv expresionismu .Jde především o obrazy jež vyvěrají z lidových tradic z nichž čerpal též Marc Chagall Zde lyrismus některých velkých obrazů venkova svou vůni zdůrazňující proměny ročních období tlumočených působívě tichou hrou barevných skvrn tu zase tichý vkus obrazu fantazie vkus který není naivním uměním , ale má společnou malířskou kulturu již jsou neseny jeho krajiny Tato kultura a světelnost jeho obrazů nám vysvětluje jeho pobyt v Itálii. V ní jakoby zaznívaly vzpomínky na jas římského nebe. 43 černobilých a 19 barevných reprodukčních ďila Karla Hofmana. Cizojazyčná kniha,Čeština, němčina,angličtina,ruština, francouzština
En los duros momentos de su reclusión en San Casciano, acusado de conspiración contra los Médici, Maquiavelo compuso este tratado de doctrina política con la finalidad tanto de alcanzar el favor de aquellos que le habían privado de la libertad y recuperar su antiguo empleo de canciller como de ser útil a Florencia. En "El Príncipe" recogió sus reflexiones, experiencias personales y ejemplos históricos destinados a cimentar sobre bases sólidas el poder del futuro gobernante, un príncipe que llevase a cabo el sueño de Julio II: la liberación de Italia de los "bárbaros". Y lo dedicó a Lorenzo de Médici. Su fama de libro perverso, de manual de déspotas, y la polémica interpretación todavía no cerrada sobre el verdadero fin y significado de sus palabras explican la fascinación que esta obra sigue causando siglos después de su publicación.
El verano de 1945, William Shawn, director ejecutivo de The New Yorker, habló con el reportero John Hersey sobre la idea de publicar un relato que ilustrara la dimensión humana de los efectos de la bomba atómica en Hiroshima, pues le causaba estupor comprobar que, pese a la gran cantidad de información sobre la bomba que recibían, se estaba ignorando lo que realmente había ocurrido en Hiroshima. El reportero aceptó el encargo.
La ironía y el descuido, la emoción y distancia, la historia del protagonista y su trágico final parecen significar toda la experiencia histórica americana
'He too began to chase the great pierrot through the corridors of the château...' A novel of desperate yearning and vanished adolescence, the story of Meaulnes and his restless search for a lost, enchanted world has the atmosphere of a dream and the purity of a fairy tale. A new series of twenty distinctive, unforgettable Penguin Classics in a beautiful new design and pocket-sized format, with coloured jackets echoing Penguin's original covers.
Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?
