Opožděné vzpomínky

Autorka Opožděných vzpomínek, narozená v roce 1930 do asimilované židovské rodiny, zažívá v poklidném prostředí Prahy pocit jistoty, který se však koncem třicátých let rychle otřásá. Nacistická okupace přináší diskriminaci, ztrátu majetku a ponižování, což vyvrcholí deportacemi do Terezína a Osvětimi. Autorka shrnuje svůj život slovy: „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti.“ Přesto se jí podaří přežít, i když poslední měsíce války prožívá v nesnesitelných podmínkách, nemocná a hladová, vystavena hrůze ze smrti. Osvobození ji zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována do SSSR, kde ji adoptuje vojenský lékař. Nový život však není láskyplný, ale plný osamělosti vedle nefunkčního manželského páru. Následují čtyři desetiletí v Sovětském svazu, kde se snaží žít s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Musí se vyrovnat se svým traumatem sama, zatímco Leningrad, zničený válkou, se znovu buduje. Židovství je třeba skrývat, neboť ve stalinském režimu je stigmatem. Každodenní život je poznamenán ideologií a strachem, přesto prožívá soukromé štěstí s manželem a dětmi.