Daniela Tinková Libros

Už po více než tři staletí odměřují čas na bývalém hradčanském předměstí zvonky zavěšené v lucerně štíhlé světlé věže s měděnou cibulovitou střechou. Pražská Loreta. Jejím stavebním - a vlastně i ideovým - jádrem však není malebná zvonice, nýbrž Svatá chýše, umístěná na nádvoří a zasazená do souboru ochozů, ambitů a kaplí. Lorety, snad nejznámější poutní místa křesťanského světa, byly nevelké domky stavěné jako přesné kopie Svaté chýše (Santa casa) v italském městečku Loreto. Věřilo se, že je to onen nazaretský domek, v němž žila svatá rodina a kde archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii narození Kristovo. Domek prý koncem 13. století přenesli z palestinského Nazareta andělé do vavřínového háje poblíž Ancony, aby jej uchránili před Saracény… K loretánské chýši přicházeli rok co rok též nemocní poutníci prosit za své uzdravení. Často to byla jejich jediná naděje, zvlášť v časech velkých epidemií, kdy smrt byla u nemocných častější návštěvou nežli lékař a kdy lékárníci v obavách z nákazy podávali léky jen pootevřenými dveřmi a v kovových kleštích… Ilustrovala Renáta Fučíková.

Jedenáctý díl, který je rozvržen do dvou svazků, zaplňuje poslední mezeru v chronologické řadě Velkých dějin zemí Koruny české a je vymezen jednak počátkem válek s revoluční a napoleonskou Francií, jednak definitivním nastolením konstituční monarchie v rámci habsburské monarchie. V období let 1792–1860 se v českých zemích utvářelo novodobé národní vědomí a emancipovala se svébytná kultura nejen v českém, ale i německém jazyce. Zároveň byly položeny základy moderního právního státu, občanské společnosti i tržního hospodářství a v těsné spojitosti s tím započala průmyslová, komunikační i myšlenková revoluce. Autorský tým složený z významných českých historiků předkládá čtenářské veřejnosti nové obšírné zpracování našich dějin, jejichž úplné vypsání českému národu stále chybí. Monumentální, vůbec první české dějiny takového rozsahu vycházejí v osmnácti svazcích. Autoři, přestože mají nejvyšší profesionální ambice, se obracejí především na širší čtenářskou obec, jíž bude dílo sloužit jako spolehlivý zdroj poznání naší historie i jako obraz současné úrovně české historiografie. Jednotlivé svazky jsou vybaveny základním poznámkovým aparátem, zevrubnou bibliografií, bohatým obrazovým a dokumentačním materiálem a rejstříky.

Jedenáctý díl zaplňuje poslední mezeru v chronologické řadě Velkých dějin a je vymezen jednak počátkem válek s revoluční a napoleonskou Francií, jednak definitivním nastolením konstituční monarchie v rámci habsburské monarchie. V období let 1792-1860 se v českých zemích utvářelo novodobé národní vědomí a emancipovala se svébytná kultura nejen v českém, ale i německém jazyce. Zároveň byly položeny základy moderního právního státu, občanské společnosti i tržního hospodářství a v těsné spojitosti s tím započala průmyslová, komunikační i myšlenková revoluce.

V období 18. století došlo v souvislosti s osvícenstvím, reformami a revolucemi k hlubokým změnám, jež urychlily sekularizaci celé společnosti. Ta se výrazně promítla do oblasti kriminální politiky a trestního práva. Kniha, stojící na pomezí mezi dějinami idejí a kulturní antropologií, se podrobně zaobírá proměnou konceptu zločinu a jeho vztahem k hříchu, resp. k duševním poruchám a nemocem v 18. století a v prvních desetiletích století následujícího. Zvláštní pozornost je věnována proměně chápání či interpretace zločinů náboženských (zejména rouhačství a svatokrádež), mravnostních, sebevraždy a vraždy novorozeňat. Všechny uvedené problémy jsou analyzovány v několika kulturně i politicky odlišných prostředích: osvícensko-revoluční-napoleonské Francii a habsburské monarchii, s důrazem na české země a Toskánsko.

Kniha, která volně navazuje na první svazek Osvícenství v českých zemích I. – Formování moderního státu, se zaměřuje na jinou, neméně důležitou podobu osvícenského procesu, totiž utváření „veřejnosti“. Kromě reforem řízených státem s sebou 18. století přineslo také dosud nevídaný rozmach publikačního trhu, který umožnil rychlejší a efektivnější výměnu a sdílení informací, od vědeckých poznatků přes nové teorie společnosti až po satirické nebo zábavné spisy či hanopisy: můžeme hovořit přímo o „demokratizaci vědění“, která zasáhla v podstatě všechny společenské vrstvy. Současně se rozvíjely nové formy sdružování a spolčování, které stále více prolamovaly dosud nedotknutelné bariéry mezi společenskými vrstvami, a nabourávaly tak hierarchicky uspořádanou stavovskou strukturu. Jak se taková „mediální revoluce“ a další procesy, které ji provázely, projevily právě v českých zemích? Jak se podepsaly na formování nové vědy, na náboženském životě, který dosud určovala katolická církev, nebo na životě společenském? Jak poznamenaly polyglotní prostředí těchto provincií mnohonárodnostní monarchie a přispěly k uzrávání toho, co dnes obvykle nazýváme „národním obrozením“?

Kniha představuje první díl připravované trilogie věnované osvícenství v českých zemích. Věnuje se procesu „budování (moderního) státu“ pomocí série reforem. Autorka zkoumá, jak tyto reformy změnily postavení českých zemí a zasáhly do jejich vnitřního uspořádání i jak ovlivnily vztahy mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Dále ukazuje, jaký vztah se utvářel mezi vídeňským centrem a česko/moravsko/ slezskou „periferií“, kdy a proč toto centrum zasahovalo do jejích vnitřních záležitostí. Důležitou otázkou je, do jaké míry má osvícenský absolutismus co do činění s osvícenstvím a do jaké míry spíše s budováním státu.Navazovat budou svazky Formování veřejnosti (1740–1792) a Pozdní osvícenství (1792–1820).

Kniha Bez zpěvu a bez zvonění se zabývá postupným procesem dekriminalizace sebevraždy od konce 17. do konce 19. století. Autorku přitom nezajímá pouze to, jak se změnil samotný trestní postih sebevraždy, ale především skutečnost, jak se proměnilo nazírání na trestní postižitelnost sebevraha, na jeho duševní stav, a co tyto změny vypovídají o proměnách společnosti a myšlení v českých zemích mezi barokem a „moderní“ dobou. Autorka rovněž zkoumá, jak soudní praxe odpovídala zákonným normám, jakým způsobem byla vnímána sebevrahova „vina“ a jeho i její mravní „škodlivost“, jak byla dokládána „vina“ či „nevina“ a jak se doboví aktéři z nejrůznějších různých společenských vrstev vyrovnávali s emocionálně vyhrocenou situací, již sebevražda pro komunitu představovala.

Podtitul: Zrození porodnice v osvícenské Evropě Kniha se zabývá profesionalizací porodnictví v osvícenském období. Zajímá se především o formování nového profesionálního aparátu, který připravoval zkoušené a kontrolované porodní báby, podléhající autoritě mužských odborníků z lékařských fakult. Autorka se v ní pokouší najít odpovědi na otázky týkající se způsobu výchovy a kontroly nových profesionálů-specialistů, odhalování nelegální porodnické praxe či vyrovnávání se lékařů s tím, co nazývaly „pověrami“. Mimoto se ale také snaží ukázat, proč lékaři při porodech tak často selhávali. Na příkladě proměny porodnictví Tinková rovněž studuje vztah mezi modernizujícím se státem, osvícenskou vědou a genderovými identitami a rolemi, přičemž základní důraz klade na proměny chápání a vnímání těla a tělesnosti, resp. genderových identit a rolí v osvícenském myšlení.

Francouzská revoluce patří bezesporu mezi klíčové události moderních evropských dějin; vytvořila symbolický zlom, práh mezi společností preindustriální, tradiční a společností „moderní“. Do interpretací revoluce se promítla vůbec otázka směřování, pokroku, kontinuity či diskontinuity historického „procesu“, v němž se Francouzská revoluce náhle zjevila jako jakási dějinná křižovatka. Málokterý filosof, historik, myslitel či literát 19. století se k ní stavěl lhostejně. A 20. století jí dalo nový smysl, zejména po sovětské revoluci v roce 1917 a po změnách, které přinesl rok 1989. Jednotlivé fáze revoluce se každopádně staly předobrazem postojů a idejí v historiografii, ale i postojů politických. Nebyly jen fázemi jedné dějinné události, ale paradigmatickými situacemi – modely, které usnadňovaly orientaci a uchopení politické a sociální reality v pohyblivé „moderní“ společnosti s jejími zvraty a revolucemi.

Každá společnost má své vidění světa, koncepci života a času, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší, který je proto kulturně a historicky závislý. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale také naopak vnímat jako něco, co je zprostředkováno jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel. Jako každá společnost, i společnost českých zemí „dlouhého“ 19. Století byla charakteristická svým vlastním viděním těla.