Daniela Tinková Orden de los libros

Kniha, která volně navazuje na první svazek Osvícenství v českých zemích I. – Formování moderního státu, se zaměřuje na jinou, neméně důležitou podobu osvícenského procesu, totiž utváření „veřejnosti“. Kromě reforem řízených státem s sebou 18. století přineslo také dosud nevídaný rozmach publikačního trhu, který umožnil rychlejší a efektivnější výměnu a sdílení informací, od vědeckých poznatků přes nové teorie společnosti až po satirické nebo zábavné spisy či hanopisy: můžeme hovořit přímo o „demokratizaci vědění“, která zasáhla v podstatě všechny společenské vrstvy. Současně se rozvíjely nové formy sdružování a spolčování, které stále více prolamovaly dosud nedotknutelné bariéry mezi společenskými vrstvami, a nabourávaly tak hierarchicky uspořádanou stavovskou strukturu. Jak se taková „mediální revoluce“ a další procesy, které ji provázely, projevily právě v českých zemích? Jak se podepsaly na formování nové vědy, na náboženském životě, který dosud určovala katolická církev, nebo na životě společenském? Jak poznamenaly polyglotní prostředí těchto provincií mnohonárodnostní monarchie a přispěly k uzrávání toho, co dnes obvykle nazýváme „národním obrozením“?

Jako kabinet kuriozit může působit historie tak exaktní vědy, jakou je medicína. Lékaři 16. století doporučovali, aby strava odpovídala fyziologickému složení člověka, proto třeba cibule mohla šlechtice ohrozit. Smysl léčebných postupů osvícenských lékařů spočíval ve vyvolání projevů podobných nemoci, již bylo třeba léčit. Pouštění žilou se tak…

Kniha představuje první díl připravované trilogie věnované osvícenství v českých zemích. Věnuje se procesu „budování (moderního) státu“ pomocí série reforem. Autorka zkoumá, jak tyto reformy změnily postavení českých zemí a zasáhly do jejich vnitřního uspořádání i jak ovlivnily vztahy mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Dále ukazuje, jaký vztah se utvářel mezi vídeňským centrem a česko/moravsko/ slezskou „periferií“, kdy a proč toto centrum zasahovalo do jejích vnitřních záležitostí. Důležitou otázkou je, do jaké míry má osvícenský absolutismus co do činění s osvícenstvím a do jaké míry spíše s budováním státu.Navazovat budou svazky Formování veřejnosti (1740–1792) a Pozdní osvícenství (1792–1820).

Kniha Bez zpěvu a bez zvonění se zabývá postupným procesem dekriminalizace sebevraždy od konce 17. do konce 19. století. Autorku přitom nezajímá pouze to, jak se změnil samotný trestní postih sebevraždy, ale především skutečnost, jak se proměnilo nazírání na trestní postižitelnost sebevraha, na jeho duševní stav, a co tyto změny vypovídají o proměnách společnosti a myšlení v českých zemích mezi barokem a „moderní“ dobou. Autorka rovněž zkoumá, jak soudní praxe odpovídala zákonným normám, jakým způsobem byla vnímána sebevrahova „vina“ a jeho i její mravní „škodlivost“, jak byla dokládána „vina“ či „nevina“ a jak se doboví aktéři z nejrůznějších různých společenských vrstev vyrovnávali s emocionálně vyhrocenou situací, již sebevražda pro komunitu představovala.

Sté výročí vzniku Československa inspirovalo historiky různých generací k sepsání kritických úvah, které se nesnaží zmenšovat národní sebevědomí ani se podbízet nacionalistickým oslavám. Cílem není zastínit analýzu problému množstvím „událostních faktů“, ale zvažovat hodnotu vzniku samostatného národního státu z pohledu tehdejších aktérů a současných badatelů. Některé studie se zaměřují na cenu zaplacenou za nezávislost, včetně hmotných a nehmotných aspektů. Často se diskutuje o tom, zda byla republika nezralým projektem a zda obyvatelstvo bylo připraveno na státnost. Kritizovaná „nevyzrálost“ byla však běžnou charakteristikou mnoha národních států, které vznikly v Evropě ve dvacátém století. Konsenzus panuje v tom, že Československo mělo hodnoty demokratického a prosperujícího státu. Otázky se týkají dlouhodobého úsilí o národní stát, jeho počátků, hodnoty „svobody národa“ a vztahu k nadnárodním institucím. Jak se měnilo postavení židovské menšiny a s čím se identifikovali? Jaké perspektivy má národní stát v globalizaci? Je smysluplné hledat alternativy ke vzniku národního státu? Autorský tým zahrnuje několik renomovaných historiků.

Jan Theobald Held (1770–1851) byl nejenom výraznou postavou počátků novodobé medicíny u nás, jedním z předních reprezentantů pražské univerzity a zároveň také hudebním skladatelem i výkonným hudebníkem, ale především mužem s neobyčejně zajímavým, téměř „stendhalovským“, jak píše autorka úvodu, životním příběhem. A pro dobu, kdy nadaní lidé byli přesvědčeni, že svými schopnostmi, talentem a pracovitostí mohou dosáhnout stejné prestiže jako lidé se šlechtickým predikátem, byl Heldův životní příběh charakteristický. Chlapec, který vzešel z poměrně chudých venkovských poměrů, se vlastním přičiněním vypracoval na předního pražského lékaře, ba dokonce i na rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity, a navíc, obdařen mužným šarmem a hudebním nadáním, se dokázal suverénně pohybovat v prostředí šlechtických salonů, okouzlovat krásné dámy a získávat přátelství osobností z uměleckého světa. Zároveň ale nikdy neztratil ze zřetele svět lidské bídy a nemoci a jako dlouholetý ředitel nemocnice milosrdných bratří vynakládal mnoho sil na zmírňování lidského utrpení a pomoc potřebným.

2., upravené a mírně přepracované vydání učebnice Dějepis 8 z produkce Nakladatelství Fraus (modernizace společnosti). Oproti 1. vydání byly doplněny některé informace k dějinám Moravy a Slezska (odborným poradcem dr. Ondřej Hýsek), doplněny či aktualizovány dílčí údaje, upravena obrazová výbava, částečně upraveno několik lekcí i map. Obsahem díla jsou tyto tematické oddíly: Barokní doba, Doba osvícenství, Francouzská revoluce, Průmyslová revoluce, Národní obrození, Revoluce 1848–1849, Svět 2. poloviny 19. století, Kolonialismus, České země 2. poloviny 19. století, Přelom 19. a 20. století, První světová válka, Vznik Československa, Rejstříky a Výstupy a kompetence RVP ZV.

Antologie přináší v českém překladu vesměs poprvé několik desítek textů z Francouzské revoluce. Texty se vztahují k různým oblastem a oborům poznamenaným revolučním vývojem (k politice, hospodářství, k sociálním a zdravotnickým záležitostem, náboženství, vědě, umění i jazyku) a ke konkrétním historickým událostem (např. přijetí ústavy, soud s Ludvíkem XVI.). Vedle nejvýznamnějších aktérů tehdejšího dění (Robespierra, Condorceta, Saint-Justa, abbého Grégoira a dalších) zahrnuje i texty dalších osobností, jako byli např. malíř David, lékaři Cabanis a Lanthenas nebo ženská aktivistka Olympe de Gouges. Kniha obsahuje úvodní historickou studii a všechny texty doprovázejí kratší statě.

Jedenáctý díl, který je rozvržen do dvou svazků, zaplňuje poslední mezeru v chronologické řadě Velkých dějin zemí Koruny české a je vymezen jednak počátkem válek s revoluční a napoleonskou Francií, jednak definitivním nastolením konstituční monarchie v rámci habsburské monarchie. V období let 1792–1860 se v českých zemích utvářelo novodobé národní vědomí a emancipovala se svébytná kultura nejen v českém, ale i německém jazyce. Zároveň byly položeny základy moderního právního státu, občanské společnosti i tržního hospodářství a v těsné spojitosti s tím započala průmyslová, komunikační i myšlenková revoluce. Autorský tým složený z významných českých historiků předkládá čtenářské veřejnosti nové obšírné zpracování našich dějin, jejichž úplné vypsání českému národu stále chybí. Monumentální, vůbec první české dějiny takového rozsahu vycházejí v osmnácti svazcích. Autoři, přestože mají nejvyšší profesionální ambice, se obracejí především na širší čtenářskou obec, jíž bude dílo sloužit jako spolehlivý zdroj poznání naší historie i jako obraz současné úrovně české historiografie. Jednotlivé svazky jsou vybaveny základním poznámkovým aparátem, zevrubnou bibliografií, bohatým obrazovým a dokumentačním materiálem a rejstříky.

Každá společnost má své vidění světa, koncepci života a času, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší, který je proto kulturně a historicky závislý. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale také naopak vnímat jako něco, co je zprostředkováno jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel. Jako každá společnost, i společnost českých zemí „dlouhého“ 19. Století byla charakteristická svým vlastním viděním těla.